Ukázka z knížky Terezka a bublinková víla:

Terezka nabere do obou dlaní co nejvíc bublinek bleskovek a rychle řekne kouzelnou říkanku:

“Bublifárum bublifrak,
volám bublinkový vlak.
Nastartuj své bublinky,
ať jsme během vteřinky … u největší řeky světa.”
Bublinky zahalí Terezku s vílou, přeletí přes hory a vody jak nic a už přistávají na břehu širokánské řeky. Tak široké, že Terezka na druhý břeh skoro nedohlédne. Voda řeky je zažloutlá, vlnky se převalují jedna přes druhou a zlověstně hučí. Občas z nich vykoukne velká ryba, občas se vynoří i hlava krokodýla.
Terezce se tahle řeka vůbec nelíbí. Chtěla by jít pryč, ale žádná cesta tady nevede. Celý břeh je pokrytý hustým lesem a z něj se ozývá mnoho tajemných zvuků. Pískání, štěbetání, pohvizdování, kvičení, vrzání, pištění a skřehotání. Terezka se zachvěje.
“Bubulinko, pojeďme domů. V lese za námi určitě straší.”
“Neboj se, Terezko. V tomhle lese jen žije hodně zvířat a ptáčků. Je totiž moc a moc velký a hodně starý, proto se mu říká prales.”
Jen to víla dopoví, vylétne z lesa několik velikých, barevných ptáků. Terezka užasne.
“Podívej se na toho červeného! A tamhle je modrý a další celý žlutý! Bubulinko, kdo je tak pěkně vymaloval?”
“To jsou papoušci. Jsou pestře vybarvení, aby se v pralese našli.”
Vtom se vedle nich na podivném dlouhém provazu zhoupne ze stromu na strom malá opička. Terezka jí zamává.
“Ahoj, Opi.”
Opička se na ni vesele zašklebí, seskočí na zem a běží k nim. Udělá cestou dva kotrmelce a už podává Terezce ruku.
“Pro pět ran do ocasu, kde se tu berete? Já jsem Julinka.”
“Já jsem Terezka a tohle je víla Bubulinka. Přivezl nás sem bublinkový vlak.”
“Vlak? Pro šest ran do klobouku, co je to vlak? Takovou věc my tady nemáme.”
“Vlak je jako veliký, dlouhý had. Normálně jezdí po kolejích, ale náš bublinkový lítá vzduchem,” vysvětluje Terezka.
“To je mi teda nějak divné,” kroutí hlavou opička. A tak, aby jí to nebylo líto, povídá Terezka rychle:
“My zase nemáme provazy, co rostou na stromě.”
Julinka se zasměje.
“To nejsou žádné provazy, ale liány. Na nich se moc krásně houpe. Můžeš si to taky zkusit.”
Terezka zaváhá.
“Myslíš, že mě liána udrží? Už mi byly čtyři roky.”
“Neboj se, liány jsou pevné jako lano. Ty udrží i starého paviána a tomu je roků mnohem víc.”
Opička Julinka vyskočí na strom, hrábne do větví a podá Terezce jednu silnou liánu. Pak si chytí druhou a už se obě houpou. Nahoru, dolů …
Terezce se to moc líbí a volá na Bubulinku:
“To je príma! Pojď se s námi houpat!”
Bubulinka vidí, jak je Terezka nadšená, a chce to zkusit také. Rozhoupe se nejdřív jen docela maličko, pak trošku víc, pak ještě víc … a najednou, co se to stalo? Liána jí vyklouzla z malé ručky a víla letí vzduchem až kamsi do lesa.